Volná tvorba

Istanbul, analogová fotografie, Nikon FM2, 2021

Blue feeling, analogová fotografie, Nikon FM2, 2021

Hluboká, analogová fotografie, Nikon FM2, 2021

Tóny vzpomínek, projekt Butterflies don´t live in the ghetto – Hana Brady, 2019

Nejprve jsem si přečetla knížku Hanin kufřík, kde její bratr popisuje vzpomínky na jejich společné dětství. Během čtení jsem narazila na velice zajímavou věc. Na písničku, kterou si Hana zpívala velmi často. Doma se svými rodiči, při pobytu v koncentračním táboře Terezín i během transportu do koncentračního tábora Osvětimi, kde její cesta skončila, jelikož po příjezdu byla okamžitě poslána do plynové komory.
Pracovala jsem s tímto nápadem. Abstraktní fotografie je zachycením nedosažitelného světa, nekonečné dálky. Tam, kde Hana nemohla být, ale chtěla by. Když se na snímek zadívám, vtahuje mě do sebe a já cítím zvláštní pocit, svírá se mi žaludek. Snažím se skrze fotografii přiblížit samotné Haně. Jak se asi cítila ona?
Používám symbol okna a stromu. Celý obraz vypadá jako koláž. Ale není. Je to jeden snímek, odraz krajiny ve skle a vyjadřuje vše. Touhu po svobodě, osamělost, bezmoc ale i naději.
Pracuji pouze s touto jednou fotografií a měním její intenzitu. Tu volím podle období Hanina života. Světlá se střídá s tmavou. Stejně tak, jako období jejího dětství. Neustálé opakování tentýž motivu stejně jako zpívání písně vždy, když se Hana cítila sama a hledala útěchu. Vždy, když chtěla zapomenout na hrůzy, které den co den sama prožívala. Bylo to něco, co jí nikdo nemohl vzít. Vždy, když zpívala, byla opět bezstarostná a v mysli se svými rodiči a bratrem. Co pro ní znamenalo odpoutání od strašlivé reality a radost, mně připomíná spíše zoufalství. A vždy, když si čtu slova písně, si vybavím jen obrovské utrpení a neodvratný konec. A čím víc se blížím k závěrečné větě, tím více mi mrazí. Píseň by nebyla tak silná, kdyby k ní člověk neznal příběh. Příběh malé holčičky, která stále doufala, že vše kolem je jen sen a ona se z něj jednoho dne probudí.

„Dejme tomu stonožka, co má práce s obouváním, jen se oběda dočká, začne se zouváním. Na každou totiž nožku má ponožku, v botě vložku a stačí bláta trošku, prošoupe rohožku. Ta snad má právo mít k zoufalství vlohy, co to jen musí být, když ji rozbolej nohy! Mám-li vztek víc než trošku, že bez práce mám jenom hlad, vzpomenu na stonožku a jsem na světě rád.“

59 sekund, 2018

Intimita, 2017, fotogramy

Intimita. Slovo, které si každý může vyložit podle sebe. Mnoho pojmů, které se k němu vztahují – něžnost, krása, soukromí. Též hranice či osobní prostor, do kterého si každý pouští jen své nejbližší. Je to něco, co běžně není k vidění či osahání. Je to ukryto a ne jen někomu zpřístupněno. Je to něco, na co má každý právo a patří to k našemu životu. Kdyby věci nebyly intimní, nebylo by na světě nic, v co bychom mohly doufat, těšit se na to a věřit, že k oné věci budeme moci nahlédnout nebo se přiblížit. Co je totiž těžko dosažitelné, má pro nás velikou hodnotu. Pro tuto práci jsem dlouho promýšlela vhodné zpracování. Chtěla jsem do snímků vnést i mně samotnou. Nenuceně, něžně. Začala jsem experimentovat v temné komoře, kde člověk od začátku do konce pracuje sám za sebe, vše ovlivňuje a vkládá svůj vlastní rukopis. Dotek mě samotné vystupuje z černé plochy a diváka nabádá k tomu samému. Můžete pozorovat jemné otisky mé kůže. Tyto struktury jako by odkrývaly mnou skrytá tajemství. Redukce barvy umožní člověku soustředit se pouze na tvary. Každým pohledem je ke mně divák blíž a blíž. Cítí mou přítomnost. V mém souboru fotogramů jsem se též inspirovala mateřstvím. Mnohé ze snímků mohou připomínat ultrazvuk ještě nenarozeného dítěte. Tyto obrazy ve mě vyvolávají pocit radosti a ukrytého štěstí. Ono natěšení z nespatřeného, představa o podobě člověka. Vše je možné nalézt i v mém souboru. Pozorujete fragmenty kůže, bez zachycení tváře, jelikož podoba autora zůstává skrytá.